Exkurze ve spalovně

V rámci předmětu ENV009 Odpadové hospodářství v praxi jsme tentokrát zamířili do spalovny nebezpečných odpadů SPOVO v Ostravě - Mariánských Horách. O cestě toho nemůžu říct mnoho, protože jsem ji v autobuse prospal a probral jsem se teprve, když jsme v rámci drobného bloudění po dálnicích podruhé projeli klimkovickým tunelem.

Spalovna SPOVO, která ročně zpracuje přibližně 12 kt převážně nebezpečných odpadů byla uvedena do provozu v roce 2001 a k naší smůle se zrovna v šestijedničkový magický pátek přetrhlo jedno z ocelových lan hlavního zakladače, a proto se odpady nespalovaly. O to lépe jsme ale viděli na trojici bunkrů plných čehosi, co připomínalo ponejvíc notně zaprášené hadry nebo spíš zmuchlané noviny přikryté čpícím popelem. Patrně nějaké sorbenty nasáklé ropnými produkty, napadlo nás, ale to již začínal výklad. Odpad je prý nutné výrazně homogenizovat, k čemuž slouží klasický bagr se lžící, který přijede zvenku k bunkru a pořádně se ve smrduté hromadě prohrabe. Pokud ovšem nejde o zláště nebezpečné chemikálie nebo látky tekuté, výbušné a jinak nevhodné k přímému sypání do cca 80 cm × 80 cm velkého chřtánu rotační pece. Ty jsou skladovány ve vedlejším skladu nebezpečných odpadů, kam jsme se směli také podívat. Na kovových regálech ležely nejrůznější plastové, kovové i jiné obaly naplněné těmi nejhrozivějšími látkami. Z jednoho barelu kousek ode mě vyhřezávala krásně žlutá síra, ve vzduchu bylo cítit odér halogenů. Vyslechli jsme si, jak se hledají a z dalšího postupu vyřazují radioaktivní látky, jak se přiližně zjišťuje reaktivita neznámých odpadů, které jsou přivezeny do spalovny bez dokumentace a že se poměrně často spalují v peci také karcinogenní látky, drogy nebo třeba padělky značkových cigaret. Těžká chemická vůně ale přímo vyzývala k co nejrychlejšímu postupu, pročež jsme zamířili přímo pod ústí pece.

Ocitli jsme se v nejstrašidelnější části spalovny. Desítky metrů potrubí, hřmot v patrech nad námi syčení a samovolné spuštění jakéhosi vahadla, o které jsem se téměř opřel, působilo děsivě. Poslouchali jsme popis zařízení na odstraňování freonů v buňce před námi, pozorovali zamřížovanou klec výtahu, po které nastupují zvlášť objemné a těžké kusy odpadu zdvíhacím mechanizmem svoji poslední cestu, představovali si, jak bychom v laciném horroru do zdviže zavřeli hlavního padoucha a pokynuli mu před jeho vsypáním do pece a nakonec také přemýšleli, zda je ta látka, které vedle nás kapala ze spleti potrubí a nosníků ve vyšších patrech žíravá nebo není. Kdo ví, třeba to byla jen obyčejná ranní rosa…

Přestože teplota v peci se pohybuje mezi 1100°C a 1200°C, byla nám pod jejím majestátním, otáčejícím se tubusem docela slušná zima. Letos poprvé mrzlo i přes den a tak jsme vzali zavděk dalšímu postupu k sekundární spalovací komoře, ve které během 2 s svého průletu shoří i ty nejodolnější polutanty včetně polychlorovaných bifenylů, parnímu kotli, který měl původně zásobovat teplem okolní průmyslová zařízení, ale nakonec vyrábí elektřinu pomocí turbíny a řadě zařízení pro filtraci spalin, z nichž jsme pod krunýřem z plechů a profilů neviděli skoro nic, ale prý jsou tam dvoustupňové scrubbry a potom dobře známé odlučovače popílku. Před opuštěním spalovny vysokým komínem jsou ze spalin ještě odstraněny dioxiny pomocí aktivního uhlí a filtru ze stovek malých rukávků a nakonec jsou pomocí močoviny z olbřímí nádrže ze spalin vysosány i oxidy dusíku. Ještě jednou sjme nahlédli do útrob technologie a potom už hurá na Svinovské mosty.

Protože vlak do Jeseníka mně ujel takřka před očima, strávil jsem následující hodinu snídaní a procházkou okolo svinovského nádraží, které neslo dříve název Ostrava Poruba a rozhodl se v mezičase před večerním setkáním klubů v Přerově navštívit město Budišov nad Budišovkou. Ono vlastně ani tolik nešlo o město samo, jako spíše o železniční trať, která do něj vede ze Suchdola nad Odrou a která je nejdelší drahou na Moravě, kterou jsem ještě nepoctil svojí návštěvou.

V rychlíku mě překvapilo nadšení mladé Japonky z českých železnic, na lokálce zase poměrně dlouhá i plná souprava 810+010+810, se kterou jsem začal stoupat mazi kopce Nízkého Jeseníku. Jak přibývalo kilometrů, ubývalo cestujících i vody v řece, za Odrami jsme se pustili do divočejší krajiny a ve Vítkově se vlak již téměř vyprázdnil. Tudy někudy měla podle jednoho z neuskutečněných plánů vést významná dráha Opava - Trenčín; Vítkov ale nakonec vystřídal Fulnek, ale ani tam nebyly koleje nikdy dostavěny. Bledé slunce se kulilo nad omrzajícími pokosenými poli a motorák s řevem překonával údolíčka a meze na poli, neboť dráha byla stavěna velmi úsporným způsobem a respektuje tak všechny rozmary krajiny.

V Budišově už se slunko pro dnešek rozhodlo skončit se svícením a zapadnout a tak jsem na 59 minutové procházce městem stačil jenom posvačit u místní samoobsluhy, vyfotit rybník, jehož názvu jsem se snažil marně dopátrat a kterému se asi říká jenom U Linasetu podle blízké výrobny plastových součástek, bistro u Čápa a starou pumpu ve stanici. Konec je šťastný, protože jsem stihl stejný vlak, kterým jsem na koncové nádražíčko v horách přijel a za hodinu jsem se již v Suchdolu zdravil s neohroženými členy slavného Tygřího Drápu ze Štramberka. Společně jsme zamířili na Retroléto do Přerova, to už je ale věru jiná pohádka.